BÝT JAKO ROBINSON

Článek vznikl pro podporu zvýšení bezpečnosti během cest, ve spolupráci s UMÍM PŘEŽÍT s.r.o.

Příběhy reality, 1.díl - OSTROV

SEPSAL: JAN JAKUB / TASMÁNIE - AUSTRÁLIE

Již jako malý kluk jsem vyrůstal na starých příbězích dobrodruhů. Mimo her na vojáky, jsem se snažil také adaptovat na Robinsona a představoval si jeho dobrodružství. V lese a v divočině jsem vyrůstal. Skauting, domácí farmaření, později armáda a opět tábory, již ale jako vedoucí, nebo zdravotník. Chutě o poznání ve mne stále setrvaly a celý svůj život jsem toužil poznat jaké je to doopravdy. Jaký je to pocit, když ráno vstanete na pláži a snažíte se minutu co minutu přežít. Jsem typ člověka, co si nerad věci dlouho představuje a tak jsem se prostřednictvím našeho projektu, který s přítelkyní vedeme rozhodl, nechat se během natáčení vysadit na opuštěném ostrově, bez jakékoli vnější podpory.

- Dobrodružství začíná -

Náš tým natáčel první epizodu seriálu uprostřed opuštěných ostrovů Filipínského Caramoanu. Toto místo nenavštívil ani sám bůh a na lidech, či okolní přírodě to lze pozorovat. Ne nadarmo si toto místo již řadu let vybírají filmové produkce z celého světa, pro natáčení skupinových her jako SURVIVOR, nebo Robinsonův ostrov. Moře je tam velmi nebezpečné a zrádné, smrt číhá na každém kroku a nepřipraveného turistu, tam mohou potkat mnohá překvapení. Já se cítím připraven a jediné co od místního průvodce žádám, je informace zda se na ostrově nalézá zdroj pitné vody, něco k snědku a prostředky. Odpověď zněla ano, je tam všeho dostatek. No paráda říkal jsem si.
Domluva zněla jednoduše, vezmu s sebou pouze nůž a nouzové prostředky pro přežití, které ale pro natáčení a žití na ostrově využívat nebudeme.
Byl domluven čas vyzvednutí a vše ostatní již bylo na mých schopnostech a vědomí. O místě kam jsme tehdy pluli jsem nic nevěděl, ale informace o oblasti Caramoan jsem měl dobře nastudované. Každý kdo se vydává do potencionálně nebezpečné oblasti, by měl být nejen informativně připraven.

Foto: Zátoka opuštěného ostrova / TRAVEL HELPERS CZ

Nasedli jsme do malé místní lodičky, která se sotva držela na hladině a po 45 minutách plavby nás s úsměvem na tváři vyhodili na špinavé a lidmi nedotčené pláži. Mé první dojmy měli být jiné, čekal jsem pocit vzrušení, adrenalin a endorfin. Pocit štěstí a naplnění. Pláž byla špinavá, ale když si člověk odmyslel ten bordel z přílivů, vypadala jako vysněný ráj. Klidná zátoka a pestré barvy, no zkuste si zde nebýt šťastni.
První dojmy byly však odlišné od představ. Jako první mne zarazilo neskutečné vedro a ubíjející vlhkost. Během pár minut, bodalo slunce svými slunečními paprsky do vrchní části obnaženého těla a já se cítil jako maso na grilu. Takhle to dál nejde, na slunci nepřežijeme ani do zítřejšího odjezdu. Byli jsme nuceni s kameramankou nalézt stín a urychleně se schovat. Čas plynul, ale povinností přeživšího stále přibývalo. Neměli jsme s sebou nic na ochranu, nic pro záchranu, ani jídlo. Pouze 6 litrů nouzové vody. Na pláži krom překrásných scenérií nebylo nic. Žádné materiály, žádná voda a ani jídlo, pouze skály ostré jako žiletka, která nás svírala ve svém náručí uprostřed zátoky. Jelikož ona zátoka dělila od moře silná stěna nebezpečného útesu, lov ryb byl znemožněn.

Čekal mne tedy první průzkum přilehlé džungle a hra s časem do setmění, byla stále více napínavější. Dle odhadů místních lidí druhý den, byla teplota těsně nad 47 stupni Celsia, což je pro přežívání dost odstrašující případ. Ve stínu džungle to však šlo, ale nová nebezpečí se objevovala minutu co minutu. Během prvních pár minut jsem našel tři vodní zdroje! Neuvěřitelné pomyslel jsem si. Jeden velmi ojedinělí se nacházel v zátoce moře, vyvěral ze skály a skutečně se jednalo o částečně sladkou vodu, která však měla slabé procento vody slané a tudíž k pití nevhodná! Nikdy v žádném případě nepodlehněte touze napít se jakkoli slané vody. Vaše ledviny na to nejsou uzpůsobeny a váš život by byl ohrožen. Další zdroj se nalézal v džungli, jednalo se o jakýsi potůček, který také vyvěral ze skály, ale dostat se k němu bylo velmi složité. Jelikož byl čas proti nám, na průzkum jsem se vydal sám, bez partnerky (kameramanky), to byla chyba! Nikdy se nerozdělujte, ať to zní jakkoliv jako dobrý nápad. Od pramene mne dělila bahnitá stoka táhnoucí se téměř 20 metrů. K prameni jsem se dostal, ale předcházel tomu pád kamery do bahna a já se zabořil téměř po pás do tekoucího bahna, které mne svíralo smradlavou a nechutnou krutostí. Štěstím pro mne byla skála, díky které jsem se vyškrábal nahoru. Ani po tomto urputném boji o zdroj vody se bohužel nejednalo o vodu pitnou. Takové zklamání vás srazí na kolena. Prvním mým úkolem bylo sehnat prostředky pro stavbu úkrytu na noc. Priority přežití jsou jasně dané a měnit je se nevyplácí. Postupujte jednotlivě. Ochrana, záchrana, voda a potrava. To, že jsem se vodou zabýval již v první fázi hledání materiálů nevadí, můžete to kombinovat, ale postup dodržujte aby se jednotlivé fáze dodělali postupně.

Foto: Práce na dočasném přístřeší / TRAVEL HELPERS CZ

Průchod džunglí není ani trochu snadná aktivita, pokud nebudete mít oči všude, je možné že si ,,vyšlápnete,, nějaké to nemilé překvapení. Zrovna v čas kdy jsem na mobil natáčel video o tom, jakým způsobem se v džungli pohybovat, jsem o sotva 30 cm minul Kobru Filipínskou, což je jeden z nejjedovatějších hadů na Filipínách. O pár metrů dále, jsem měl tu čest, setkat se tváří v tvář mláděti této Kobry. To je na pár hodin v ráji celkem silné kafe, nemyslíte? No, hady jsem nechal být a respektoval je v jejich přirozené prostředí a vydal se opět pro sběr materiálu. Po několika desítkách minut jsem měl vše potřebné připraveno a stavba v pekelném vedru mohla započít. Pitná voda nikde a po pár hodinách v tomto tropickém pekle docházela energie a motivace cokoli dělat. Po půl dne na ostrově, nám docházela voda i v koutkách úst a dehydratace se hlásila o slovo. Na pláži žádné palmy, žádné banánovníky, žádné lístky s dešťovou vodou, nic! Byl jsem bezmocný a na mých dovednostech přežití již nezáleželo. Byli jsme na pokraji sil. Přístřešek byl postaven a naší záchranu jsme měli zajištěnou na zítřejší podvečer. Už nešlo pouze o natáčení epizody, stávalo se to realitou. Kdo nezažil dehydrataci neví, jak neskutečně frustrující pocit to je. Najednou vše ostatní ztrácí smysl a význam. Vaše vybavení, jídlo, představy o daném místě, vše. Jediná vaše modla je voda. Udělali byste pro doušek vody cokoliv! Nebudeme riskovat naše životy a využijeme naší nouzovou vodu. Ten první doušek vody byl jako sen. Do dnes si jej pamatuji a nikdy na tento okamžik nezapomenu. Cítíte každé polknutí, každý lok, chutnala neuvěřitelně. I když se jednalo o filtrovanou vodu z Filipín, která smrděla jako odpadní žumpa.

Další podstatnou úlohou byl oheň. Hledal jsem v okolí pláže starý bambus, kterým bych mohl prostřednictvím Filipínské ohnivé pily, rozdělat třením oheň. Nic jsem nenašel. Nebylo tam nic čím bychom si rozdělali oheň a už vůbec nic suchého. Jenže ochránit se na noc musíme. Proto jde pýcha stranou a vytahuji nouzové křesadlo. Po hodině práce s naprosto vlhkým troudem, který zde byl pouze k mání, jsem byl nucen sáhnout s první tmou po zapalovači. Oheň rozdělávám od malička a nikdy jsem neměl takové problémy rozžehnout plamínek jako právě tam.
Zapalovačem nám to trvalo více jak půl hodiny a to vskutku není obdivuhodný čas. Do dnes nevím, zda si se mnou pohrávalo ono místo, mé nedostatečné zkušenosti a nebo jsme měl smůlu na vlhký troud. Na tom ale nezáleží, důležitý je fakt, že bez ohně nemáte příliš šancí na přežití a spoléhat se na prastaré umění hand-drilu, může být fatální chybou. Musíte se držet od nebezpečných živočichů dál a to za každou cenu. Od té doby kvalitní zapalovač neopustil mou kapsu a tuto zkušenost, kdy mi divočina nakopala zadek, si budu pamatovat do konce života.

Foto: Rozdělání ohně v těchto podmínkách byl boj / TRAVEL HELPERS CZ

Pravé peklo, ale začalo pod rouškou tmy. Veškerý predátoři se probouzí a noc se hlásí o slovo. Najednou nevidíte krásu pláže, ani moře, zeleň kolem vás ztmavne a řev džungle v nehlučném tichu vás bodá do uší a do vaší mysli. Nemůžete spát i když byste měli. Nemůžete přemýšlet, i když byste měli. Tma vás pohltí. Najednou jste tak maličcí, že všechny vaše dosavadní problémy zmizí pod rouškou této tropické tmy. Přejete si jediné, ať je už ráno. Během ranních hodin nás budí příliv. Měli jsme vše vypočítané a vlny nás ohrozit neměly, avšak několik metrů chybělo k tomu aby proběhla nečekaná evakuace dočasného tábora. Cítili jsme se strašně, nevím zda jsem byl zklamaný sám sebou, nebo realitou kterou jsem si od malička ani v duchu nepředstavoval. Nevím co jsem si myslel, že to bude jako v ráji? Že si to užiji? Že budu šťasten? Nevím, dnes na tom už nezáleží. Prostřednictvím sms jsme po dopití posledního hltu vody, v brzkých ranních hodinách, požádali o dřívější vyzvednutí z důvodu potencionálního ohrožení dehydratací. Sms se nám po půl hodině podařilo odeslat, avšak bez odpovědi. Jak hodiny míjeli čas vyzvednutí bylo nám jasné, že naše tropické dobrodružství nekončí, ale pokračuje. Začínal odliv, což pro nás znamenalo uvěznění na tomto zatraceném ostrově, kterého jsme měli po 24 hodinách plné zuby. Útes se vynořil mezi oceánem a zátokou, pocit který nepřeji zažít nikomu. Mnoho lidí si teď jistě v duchu říká, co to ten citlivka povídá, však pro něj za pár hodin přijedou. Pokud mohu mluvit z vlastní zkušenosti, vyzkoušejte toto dobrodružství na vlastní kůži. Obrovské fyzické vypětí, minimum tekutin a žádné jídlo, z vás ve 47 stupňovém vedru, ve 100% vlhkosti udělá něco, čím právě v tuto chvíli za monitorem nejste. A nezáleží na výcviku, na připravenosti a na zkušenostech. Tato kombinace vás položí, pokud vás rovnou nezabije.

I když je moře překrásné a zátoka doslova k sežrání, není možné si její vlastnosti vychutnat. V těchto vodách jsou smrtelně jedovaté medůzy, kterých bylo v zátoce nespočet a přibližovali se k pláži více, než jsme doufali. Dovolená a vhodné místo pro odpočinek to tedy rozhodně nebylo. V mém fyzickém rozpoložení jsem si vyzkoušel další dovednosti pro přežití, které jsem vždy chtěl zkusit ve skutečnosti. To již ale není předmětem tohoto příběhu.

Po dalších několika hodinách, kdy se již slunce pomalu rozhodovalo jít spát, naše loď připlula. My nasedli s pocitem poražení, ale šťastní, že žijeme a v ubytování nás čeká pitná voda a jídlo, které jsme více jak dva dny neviděli. Co ale našemu příběhu dalo korunu? Ono dobrodružství na lodi nekončí... Cestou zpět kolem roztroušených svůdně neobydlených ostrovů, nás zastihla bouře. Vlny se zvedly a jedna z nich nás málem srazila k temnému dnu. Drželi jsme se vším co šlo, ale síla tohoto moře je neskutečná. Chybělo tak málo a celé naše vybavení mohlo být na dně moře. My bychom s největší pravděpodobností přežili, na nejbližší opuštěný ostrov to bylo coby kamenem dohodil, ale zažívat to peklo znovu? Ne, děkuji.

Co je však důležité a v těchto slovech podstatné je to, že ráj který vidíme v časopisech a na internetu, nemusí být takovým rájem jak se zdá. Pokud máme zázemí, hotel a dostatek vody a jídla, místo si dokonale užijeme. Pokud vám však osud tyto přednosti sebere a naskytne se vám ta možnost, zažít Robinsonovo dobrodružství na vlastní kůži vězte, že poznáte nový význam slova peklo. Pokud si z tohoto příběhu máte něco odnést, určitě se na každou plavbu materiálně připravte. Zapalovač, pořádný nůž, lékárnička. Voda a hlavně... dávejte ostatním vědět kam a kdy jedete, nebo plujete a kdy se vracíte. Pokud máte dobrodružnější život, koupě osobního GPS lokátoru je rozhodně vhodnou investicí.

Já jsem šťasten, že jsem toto dobrodružství mohl skutečně zažít a pochopit realitu, kterou takto na dálku pochopit jednoduše nedokážeme. Pociťuji velký respekt k tomuto tropickému a divokému klimatu, k lidem kteří neštěstí na ostrovech přežili a také místním obyvatelům, kteří těmto nebezpečí, čelí každý den.

Nepodceňujte nebezpečí, respektujte divokou přírodu a její obyvatele, buďte připraveni a cestujte bezpečně.

UMÍM PŘEŽÍT - WEB

UMÍM PŘEŽÍT - FACEBOOK

UMÍM PŘEŽÍT - INSTAGRAM

UMÍM PŘEŽÍT - YOUTUBE